Blbé otázky pro učitele a jak na ně odpovídat: vol. I

Znáte to... Potkáte starého známého a přijde otázka: „A co ty vlastně děláš?“  Práce je něco, co nás definuje, trávíme v ní většinu času. Proto se taky téměř každá konverzace stočí právě k ní. A každé povolání trpí na typické „blbé“ dotazy, na které se ptá každý. Takže ty jsi ekolog – takže ty se přivazuješ ke stromům? Biologie – hej dostal jsem tuhle kytku k narozeninám, jak to mám zalívat? Matika – ty kráso, tý jsem nikdy nerozuměl... Často na podobné komentáře lidé reagují naštvaně, kolikrát jste se ostatně cítili popuzení vy? Já sama občas dokážu dovést podobnými komentáři lidi do rozpaků. Dá se ale z „blbých komentářů“ něco vytěžit? Já si myslím, že ano. A že lidi s „blbými komentáři“ možná v některých ohledech dost zásadně podceňujeme... Už proto, že je můžeme využít ve svůj prospěch.

Dnes na téma: „Ty jsi učitel? Ha, ha... Kdo neumí, učí!“

Ano, je to tak. Kdybych svému oboru rozuměla opravdu perfektně, zabývala se do hloubky pouze nějakou jeho specifickou malou částí, jistě by mě bylo škoda jako učitele. Co já vím, mohla jsem třeba aspirovat na Nobelovku za fyziologii... Ale já učím. A když člověk učí, nemůže být tak úplně génius. Kdyby byl, pravděpodobně by pro něj totiž bylo mnohem těžší mít špetku empatie se všemi těmi dětmi, které přišli k jeho obru jako slepí k houslím.

Učitelé jsou často popuzení tímhle citátem, že „neumí“, ale málokdo si uvědomuje jeho důležitost. Já sama jsem musela věnovat naučení se oborového obsahu, tedy odborné biologii, hodně času a to víc než někteří spolužáci. Nikdy jsem nebyla jedničkář – naopak mé známky se na univerzitě spíš mírně zhoršily. Ale všechna ta práce, kterou jsem investovala do pochopení procesů v přírodě mi umožnila projít si až dětským procesem objevování. Zažila jsem mnoho „aha“ momentů, kdy mi náhle po dlouhé úvaze došlo něco pro jiné zcela samozřejmého, musela jsem si vytvořit mnoho pomůcek k pochopení látky, musela jsem se naučit spojovat již naučené informace a vyvozovat z nich nové a musela jsem také bojovat se svými prekoncepty, které neodpovídaly vědeckým tezím, které mi byly prezentovány.

A právě díky tomu, že jsem musela namáhat svou hlavu a neměla jsem „nic zadarmo“, jsem si prošla tím samým, čím si teď prochází všechny mé děti. (Například, když se je snažím dostat k pochopení, že i kytky dýchají kyslík...) Právě to, že „neumím“, je naprosto esenciální součástí mé kariéry a umožňuje mi vůbec mé děti učit. Protože jsem schopná si představit jejich utrpení ve snaze pochopit pro mě dnes již velmi zažité vědomosti. 

A díky této vzájemné empatii pak můžu i lépe vybrat metody, které mi je pomohou k onomu vzácnému pochopení dostat. Kdyby pro mě byl odborný obsah mého oboru tak samozřejmý, mnohem hůře bych hledala cesty, jak je zpřístupnit laikovi, který je ani po několikátém zjednodušeném popisu není schopný pojmout... To, že jsem „pomalejší“, mi umožňuje těm pomalým efektivně pomoci. Protože je tolik nepředbíhám (nemám automatický vhled do problému) a musím si stejně jako oni projít celým procesem pochopení a žádný krok nevynechat. 

Neumíte? Buďte za to vděční! Když jste si sami zažili bolestivý a dlouhý proces pochopení, pak víte, co fungovalo na vás, a můžete podobnou strategii použít na pomoc vašim dětem.

A tímto hlubokým sdělením můžete ode dneška nejen uklidňovat sebe, ale hlavně pomáhat lidem chápat vaše povolání a to, proč je vlastně tak obtížné... Protože najít způsob, jak někomu vysvětlit něco, co je pro jiného zcela samozřejmé, je mnohdy až překvapivě obtížné.