Tipy: Pedagogické knihy, které fakt poradí

Před státnicemi jsem byla nucena přečíst stohy pedagogických knih - doporučená díla i police knihovny typicky obsahovaly jen starší tituly a spíše odborné. A nakonec se to celé z hlediska právě těch státnic ukázalo jako úplně zbytečná práce... Ale do praxe mi některé knihy daly víc, než mnoho přednášek. Většina však byla zoufale „technická“, „skriptoidní“ a naprosto nudná a v praxi zcela k ničemu. Některé zase slibovaly zázraky a inovace, ale v textu jste se pořádně nic nedozvěděli. 

Proto jsem dala dohromady seznam všech knih, které jsem opravdu vlastními silami přečetla a které mi také v praxi reálně pomohly. (Zas tolik jich samozřejmě nebylo.) Řazené tak, jak jsem se k nim během svého studia a praxe postupně dostávala...

 

Pávková, J., Hájek, B., Hofbauer, B., Hrdličková, V., & Pavlíková, A. (2002) Pedagogika volného času. 3. vydání. Praha: Portál. ISBN 80-7178-711-6

Pedagogika volného času je zajímavé téma i pro „běžného školního učitele“. Kniha shrnuje vše od teorie po praxi. Je mírně rozvláčnější, jak je u ped knih zvykem. Nebude divu, že najdete asi dost informací, které víte sami i z velmi krátké praxe nebo vlastního života. Co jsem ale ocenila, že obsahuje kromě ucelení správného pohledu na práci s dětmi v jejich volnu i shrnutí z hlediska institucionalizace a zákonů. 

Přínosné je utřídění všech druhů institucí, které se u nás běžně zabývají volným časem dětí a jejich vymezení i z hlediska historického. Objevuje se tu jak historický pohled na instituce a jejich vznik, tak i na volný čas mládeže, což je v zásadě velice zajímavou vložkou. To vše je navíc obohaceno o příklady ze zahraničí a to uskutečněných projektů a žádných bájí budoucna. Obsahuje hodnotnou přílohu – seznam právních norem týkajících se tématu a přehled věkových zvláštností dětí (tedy výácuc z vývojové psychologie).

Bertrand, Y. (1998). Soudobé teorie vzdělávání. Praha: Portál. 247s. ISBN 80-7178-216-5.

Teorie vzdělávání nepatřily ve škole mezi má oblíbená témata, protože šlo obvykle jen o součást nějaké prezentace, kde se jen papouškovalo, že je nějaký akademický styl zaměřený na poznatky, nějaký humanistický zaměřený na člověka a tak dále. V zásadě se člověk nedozvěděl nic kloudného, než co by si sám se slovníkem cizích slov přeložil.

Kniha Yvese Bertranda je naštěstí jiná a díky ní jsem konečně pochopila smysl a hlavně důvod vzniku mnoha teorií vzdělávání, které jsme na přednáškách omílali. Všechny teorie jsou zde s širším historickým pozadím, je objasněn jejich původ z hlediska doby a tehdejšího myšlení a následný dopad na praxi, výsledky užité těchto teorií atd. Zkrátka je to kniha sice z hlediska pedagogicko-dějepisného docela rozsáhlá, ale pomůže utřídit základy pedagogiky. Určitě ji mohu doporučit, je i poměrně čtivá.

Svoboda, J. & Němcová, L. (2015). Krizové situace výchovy a výuky. První vydání. Praha: Triton. ISBN 978-80-7387-935-8

Poměrně čerstvá a hlavně velice kvalitní publikace v praktickém duchu. Obsahuje sice tradiční teoretický úvod, nicméně ten je zajímavý pro všechny hloubavější a není to jen výcuc nějakých encyklopedických faktů. Druhá část je zaměřena na výčet reálných dlouhodobě sbíraných kazuistik z rozličných škol, především ale ZŠ. Jedná se o různé situace, které mnoho učitelů musí řešit dnes a denně, nebo je minimálně jednou v životě potkají.

Žák mi řekl, že jsem píča. Třída se proti mně spikla. Kolektiv vyloučil jednoho ze žáků… Je toho mnoho. Všechny kazuistiky mají šťastný konec a své pedagogicky vhodné řešení s popisem a rozborem jednotlivých kroků a jejich opodstatnění. Musím říct, že jde o texty velmi nápomocné a inspirativní. Je to výborné číst hlavně před vstupem do praxe! 

Drapela, V. J. (2011). Přehled teorií osobnosti: S. Freud, CG Jung, A. Adler, K. Horney, HS Sullivan, E. Fromm. EH Erikson, J. Dollard, NE Miller, RB Cattel, K. Lewin, CR Rogers, K. Gold. Vydání šesté. Praha: Portál.

Moje oblíbená učebnice psychologie, která shrnuje všechno důležité, co se kdy řeklo v tomto oboru. Tedy z hlediska teorie osobnosti… Právě toto pole je pro učitele jedno z těch nejdůležitějších. Krom osvěžení starých známých věcí pravděpodobně pochopíte leccos, co vám do této doby unikalo. Čtení je to příjemné, není dlouhé a cenově přijatelné. Určitě dobrý kousek do knihovničky, ke kterému se dá pořád vracet pro nějaký zajímavý citát.

Shapiro, L. E. (1998). Emoční inteligence dítěte a její rozvoj. Praha: Portál. ISBN 80-7178-964

Shapiro je uznávaným americkým psychologem a tato jeho kniha je výborné čtení jak pro učitele, tak rodiče. Což jednou budeme my z pedáku asi všichni, takže dvě mouchy jednou ranou. Kniha má mnoho předností. Jednak je velice čtivá a má spíše rysy kvalitní beletrie než nějaké nudné teoretické příručky. Druhak je velice zaměřená na praxi, ze které Shapiro vychází a obsahuje mnoho reálných příkladů dětí a jejich příběhů ať už z domácího prostředí nebo školy. Obsahuje snad všechny aspekty výchovy, možných problémů vzniklých jejím nezvládnutím a především i praktické typy, jak vlastní výchovu dětí zlepšit. Kniha vám pomůže vidět dětem více do hlavy a dá tipy na vhodnou práci s nimi tak, aby z nich vyrostli slušní lidé a ne „ty parchanti“, jak jim dnes říká většina společnosti. (Jako jim ostatně říkala vždy…)

Na závěr musím vyzvednout fakt, že Shapiro je člověk pokrokový, který neomýlá cizí povídačky. Velice rozumně a moderně se staví například k otázce technologií – počítačů a internetu. A to je na dobu, kdy byla kniha napsaná, pořád ještě docela dost předstihující dobu.

Holeček, V. (2015). Psychologie v učitelské praxi. Praha: Grada.

Sice jsem neměla možnost seznámit se s celou knihou, ale dostala se mi do ruky delší ukázka při práci k SZZ a musím ji vřele doporučit všem. Má neskonalou výhodu v tom, že to není typická pedagogická literatura – nudná, rozvláčná, bezcílně bloudící nějakými děleními, definicemi pojmů a odtržená od reality. Tato kniha je opakem, obsahuje základní shrnutí teorií osobnosti provázaných s učitelským povoláním, vlastnosti úspěšného učitele, zabývá se i prevencí stresu. Je plná praktických návodů na to, jak pracovat sám se sebou a se žáky v případě že vyrušují, že jsou nezvladatelní, že provokují, berou drogy a kde co dalšího... Praktické, funkční, čtivé a k všeobecně prospěšné. Krom toho i s přílohami s dotazníky, zda vám třeba už nehrozí syndrom vyhoření. Prostě velmi hezký praktický průvodce do vaší knihovničky.

Švaříček, Šedova a kol. (2017). Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Druhé vydání. Praha: Portál. 

Přes svůj název není zdaleka pouze „popisná a vědecká“. V knize najdete mnoho rozlišných nejen pedagogických výzkumů, které zaujmou nejen z hlediska metodiky, ale i výstupů. Byť se kniha nečte zrovna nejrychleji a je poměrně hutná, obsahuje pasáže zajímavé i pro laiky. Pro odbornou veřejnost pak představuje velmi dobrý přehled metodiky kvalitativního výzkumu s rozličnými úskalími i pozitivy, které přináší. Minimálně bych ji doporučila všem studentům před stánicemi z pedagogiky, aby nežili v utkvělé představě, že kvalitativní výzkum to je jen „takovej ten dotazník a tak“.

Silberman, M. (1997). 101 metod pro aktivní výcvik a vyučování. Portál.

Tahle kniha má hned dvě zásadní výhody – je tenká a je praktická. Poskytuje opravdu reálné a vlastně docela funkční návody na řízení hodin ve škole i v jakékoli jiné výchovně-vzdělávací situaci/instituci. Krom toho v ní najdete také soubor různých her určených k seznamování, utužení vztahů, otevření prostoru pro názory a další. Její úvod obsahuje několik velmi důležitých stránek s různými radami „10 tipů jak zvládnout... s vašimi žáky“. Neocenitelné.

Ondráček, P. (1999). Vyrušování, neposlušnost a odmítání spolupráce. Univerzita Pardubice, Ústav jazyků a humanitních studií.

Velmi tenká brožurka, která vysvětluje podstatu a původ vzdorovitého chování a pomáhá učiteli hlavně pochopit žákovi motivy s ohledem na význačné psychologické teorie osobnosti a chování. A to vše tak, aby mu zároveň dala první nástřel toho, jak s odhalenými motivy pracovat a žáka mírnit bez toho, aby to učitele zničilo. Příjemné a čtivé, rozhodně poučné a užitečné v praxi.

Martínek, Z. (2009). Agresivita a kriminalita školní mládeže. (1. vydání). Praha: Grada.

Tato knížka je velice čtivá, plná příkladů z praxe a užitečná pro učitele i rodiče, myslím, že i samotné děti. Zabývá se agresí ze všech možných úhlů a v zásadě se snaží objasnit, co všechno je agrese a jakým způsobem u dětí vzniká a tím pádem i vysvětluje, jak s dítětem pracovat a snažit se problematickým situacím ve třídě předcházet. Často zmiňuje i vlivy výchovy a důsledky neuspokojení základních lidských potřeb a jejich vliv na chování. Nejde pouze o agresi ve formě výrazné šikany, ale i snahy o řešení situací, kdy je nějaké dítě ve třídě vznětlivější/slabší a často provokované apod. Určitě si tuto knihu pořiďte, i když nemáte ve třídě žádného „raubíře“. I tak vám velmi pomůže! Naopak, poslední kapitola o šikaně byla už vyloženě náročná na čtení... mě se při tom dost svíral žaludek.  

Gordon, T. (2018). Škola bez poražených. Praha: Malvern.

Podtitul „praktická příručka efektivní komunikace mezi učitelem a žákem“ mluví asi za vše. Knížka je to sice tlustá a v některých místech dle mého názoru zbytečně rozvleklá a její jádro stojí na třech komunikačních metodách, z nichž jedna vede do pekel, jedna pouze k frustraci a třetí konečně někam. Osvojit si tuto metodu sice není otázka chvíle tréninku, ale má rychlé a dobré výsledky i v začátcích, kdy ji začnete teprve objevovat. 

Kniha poskytuje skrz reálné příklady i modelové situace vhled do myšlení žáků a učitelů a pomáhá nastavit vhodný způsob komunikace nejen s žáky, ale všemi lidmi. Soustředí se na to, jak vést správně rozhovor, jak podpořit žáka, aby vám sdělil, co ho trápí, jak si tím pádem i získat důvěru žáka a upřímnost a zájem na obou stranách, a to všechno přes jednoduché triky. Budete překvapeni, ale pokud se vám s žáky „nedaří dohodnout“ a často čelíte těžkým a emocionálně napjatým situacím ve třídě, možná děláte velmi drobné a jednoduše napravitelné chyby v tom, jakým způsobem jim svoje myšlenky sdělujete. Právě o tom kniha je – opravdu pomoci skrz snadné tipy a ukázat cestu i tam, kde už si sami nevíte rady. A já myslím, že se jí to daří. A hlavně, komunikační dovednosti využijete v životě všude, takže kniha dalece přesahuje brány školních budov. 

Čapek, R. (2015). Moderní didaktika: lexikon výukových a hodnotících metod. Praha: Grada. ISBN: 978-80-247-3450-7

Tahle encyklopedie především výukových metod všeho druhu vhodných pro úplně všelijaké učivo a všelijaké děti je nutnou výbavou knihovničky každého učitele. Kdykoli budete v pytli a ne a ne vymyslet, co s těmi dětmi ještě zkusit, najdete to v této knize. Je teda pořádně tlustá a asi bych ji radši měla v prošívané vazbě, aby mi vydržela. Na rozdíl od jiných pedo knih vás k využití moderních metod velmi motivuje, ukazuje vám, že jsou často jednoduché a záživné a hlavně vás učí, jak přenášet zodpovědnost v procesu učení z vás na dítě. Každá metoda je přitom představena jasně, stručně a srozumitelně. Kupte si tu bichli, dokud ještě v knihkupectví je!